Básně a texty

DECH

Zastav se, ztiš se a zavři oči.
Nalaď se pozvolna na svůj dech.
Nádech a výdech, přijetí a odevzdání.
Příliv a odliv.
Život a smrt.
Dýchej.
Nech všechno to, co Ti tvůj dech přinese, sebou projít.
Neposuzuj to, nebraň se tomu, nech to být takové, jaké to je.
Dýchej a nepřestávej.
Měj důvěru v ten proces.
Nádech a výdech.
Dýchej.
S nádechem vzlétni, s výdechem se ponoř.
Ve výškách a hlubinách dechu se skrývají cenná poselství, která v mělčinách neuslyšíš.
Někdy je to tiché šeptání, jindy hlasité volání.
Náš kompas, vnitřní vedení, hlas duše.
Dýchej.
Nech se vést.
Uvolni se a vykroč.
Ať je ta cesta jakákoliv, je tvá, se vším co k ní náleží.
Kompas už máš.


JISKRA

12/2019

Věž starého chrámu rozdrásala nebe svými hroty,
vyhaslá pochodeň jak otevřená náruč do temnoty,
stojí tam celá v bílém, v šatech jako padlý sníh,
tiše a nehnutě, šátek už dávno nemá na očích.

Podlaha z mramoru a torza soch jak svědkové němí,
prchavé stíny tančí nekonečný tanec zapomnění,
slova jsou už zbytečná, ozvěna je hlučným nepřítelem,
dlaně jí křehnou a chlad prostupuje tělem.

Na oltářích z kamene dávno usadil se prach,
obrazy starých mistrů vybledly na stěnách,
možná že vzdát by to už měla a snad nezbývá jí už moc sil,
srdce se chvěje, čas se na okamžik zastavil.

Teď ve starých knihách chtěla by číst mezi řádky,
jak zažehnout ten oheň, co do života vrací zpátky,
život a smrt, ta cesta blízko je a je dobře známá,
věky po tisící snad už prošlapaná.

Jiskra je láska, světluška ve tmě mihotavá,
s modlitbou a vírou dechem vykřesaná,
Nádech a výdech, vždyť nezbývá jí uz moc sil,
srdce pookřeje, dech v žilách život rozproudil.

„Všechno už máš a to v Tvém srdci klíčí,
temnota jsi i světlo a sama si tkáš svoje bytí.
Do duše se dívej, ať poznáš svoji tvář,
v proměnách času mizí a přec je stále táž. „

Děkuji za ta slova,
rozpomínat se a vracet se k nim stále znova.
Ať v protestu či v pokoře každým dnem….
……slova protkaná životem.


ANDĚL ZIMY

12/2018

Anděl zimy svá křídla lehce rozepjal,
a já dotknout bych se chtěla…..svojí duše,
modlitby stoupají nad střechy katedrál,
stojím v tom chrámu sama…tiše a nepohnutě.

Jak pírkem z perleti z andělských perutí,
já dotknout bych se chtěla….svojí duše,
dívám se na sloupy, oltáře a vzácná klenutí,
pravda je tam někde ..vepsána jednoduše.

A pak mi něco říká…jen dýchej a ztiš svůj hlas,
a já dotknout bych se chtěla svojí duše zlehka,
dotek křídel andělů zastaví teď čas,
buď se vším…přítomnost je tak krátká a tak křehká.

A pak mi něco říká…jak v knize staré, čteš už mezi řádky,
v té chvíli , kde slova už nic nevysloví,
co nedokážeš přečíst, k tomu se jednou vrátíš zpátky,
jen to ticho a milost….to je ten zázrak mezi slovy.

Pod krajkou něžnou, bílou, teď spí Zem
a srdce tepem svým jen ten chlad čeří..
tak odemkněme dlaně své…vždyť září životem
a vločky snáší se ….kolem říms věží……